Vílanec a okolí

B Á S N Í K

O T O K A R     B Ř E Z I N A

ÚVOD

Ke své seminární práci jsem si vybrala osobnost Českého básníka Otokara BŘEZINY. Chci Vás seznámit s celým jeho životem. S jeho učitelskými trampotami a jeho dílem.

Z plachého a tichého člověka vyrostl ve velikého velikána, obzírajícího věky minulosti a budoucnosti. Ze začátku byl básník nedoceněn, až po letech se mu dostalo přední místo v české lyrické tvorbě. Nejvíce na Otokara Březinu upozornila cizina. Ta ho neviděla očima místních poměrů a velmi záhy ocenila jeho velikost.

Ať v zapálených ulicích před námi tančí plameny

jak zajetí při triumfu. Řetězem magickým zlé síly

spoutáme. A donutíme zem, by rozkvetle, jak ještě

nekvetla, až mezi růžemi vstříce půjdem nesmrtelnosti.

Úryvek z básně „Hvězd hasnou tisíce“, ze sbírky – Stavitel chrámu.

Otokar Březina pocházel z Počátek, malého města v táborském kraji, na Českomoravské vysočině, u samých hranic Moravy. Město je 615m nad mořem, okolní kopce jsou vyšší (Lísek 758m, Javořice 834m). Sám Březina nazval tento kraj chudým a málo úrodným, kde zima trvá šest měsíců. Město Počátky jsou osadou pradávnou, historie je známá od roku 1303, kdy bylo dědictvím sestry proslulého Záviše z Falkenštejna.

Rod Březinův je stár skoro čtyři sta let. Jeho pravé jméno Jebavý sahá do druhé poloviny 16. století a vede do vesnice Jakubína, vzdálené na severozápad od Počátek, s památnou tvrzí Štítným, která náležela k žírovnickému panství. V 18. století rod Jebavých se odtud odstěhoval do Počátek. Předkové Otokara Březiny zprvu byli tkalci. Jeho děda se později živil ševcovstvím a toto řemeslo převzal i jeho syn Ignác, narozený roku 1816 (otec Otokara Březiny). Ve dvaceti šesti letech se otec oženil, ale po dvou letech mu manželka zemřela i novorozený synáček. Po dvou letech se oženil znovu. V tomto manželství se mu narodily čtyři děti, ale v útlém věku všechny zemřely a po nich i jejich matka. Oženil se potřetí. Jeho  třetí manželka  maminka Otokara Březiny, Kateřina Fáková z Panských Dubenek, pohraniční osady moravské nedaleko Počátek. Narodili se jim tři děti. Dvě z nich zemřely do tří let věku a zůstal jen jediný syn Václav Ignác Jebavý, narozený 13.září 1868, později veliký básník, známý pod pseudonymem Otokar Březina. Jeho maminka pocházela z katolické rodiny, pracovala jako hospodyně na faře. V její rodině i přes všechny nesnáze doby se uchovalo mnoho starých českých knih, s kterými se syn Václav záhy seznamoval. Neboť byl jedináčkem a vyrůstal mezi dospělými, proto byl dítkem tichým a rozvážným. Ve škole se dobře učil, zvláště vynikal v češtině a v kreslení. Tuto schopnost zdědil zčásti po rodičích. Maminka měla pěkný hlas a zvláštní dar přednesu a tatínek nejen že byl dobrým řemeslníkem, ale měl sklony výtvarnické. V mladších letech se pokoušel malovat a  později  vyřezával, maloval a stavěl jesličky,  kterými okouzloval syna Václava a jeho kamarády.

Březina školu vychodil v Počátkách. Sotva se naučil číst a psát, jehož učitelem českého jazyka byl Jakub Jindra, spoluzakladatel počáteckého musea. Březina už jako žáček se pokoušel vedle lyrických  básniček též o básně historickoepické. O tajemství skalnatého údolí, nazývaného „Bálkovo peklo“ nedaleko Počátek se objevilo v jeho prvotině, která se nezachovala, ale na její obsah si básník ve stáří upamatoval. Líčila pronikání křesťanství z cyrilometodějské Moravy do Čech. K zájmu o místní historii přistoupil zájem i o historii širší. Už jako dítě čítal také Peckovského „Poselkyni starých příběhů českých“ a nebo „Kroniku českou“, kterou měli v rodině jeho matky. Peckovský byl z kraje Vysočiny, narodil se roku 1658 v Německém Brodě (Havlíčkův Brod) a zemřel roku 1725. V Počátkách též žil český historik Tomáš Pešina z Čechorodu (1629 až 1680), o němž slyšel dvanáctiletý Jebavý přednášku při odhalování pamětní desky 8.8.1880  na kterou později vzpomínal.

V roce 1883 po vychození Měšťanské školy v 15. letech odešel studovat na reálku do Telče. Na této škole mu byl hlavní oporou a dobrodincem sám ředitel ústavu Jan Mládek. Učinil nadaného a pilného studenta domácím učitelem své dcery, jež studovala reálku privátně (tehdy ještě děvčata neměla přístup k veřejnému studiu) a staral se o něho hmotně i duševně. Naučil ho polskému jazyku, což mu prospělo ve vývoji básnickém a uvědomění slovanském. Také mu dovolil přístup do profesorské knihovny. V rodině profesora Mládka se mu dostalo praktického a společenského uvedení do skutečného života. Kreslil vtipné karikatury a skládal satirické kuplety ke studentským zábavám. Na ústavě vedle zábav pěstovali starší studenti také vážné snahy vzdělávací. Měli literární spolek, kde se přednášelo a recitovalo pod vedením profesora literatury Leandra Čecha. Březina tam přednášíval o polské poesii. Vše to mělo vliv na jeho básnickou tvorbu. Veliký vliv na něho měla architektura města Telče, pravý skvost českého stavitelství. V osmnácti letech se mu podařilo proniknout do tisku. V moravských listech „Vesně, Orlu a v Orlici“ mu vyšly v roce 1886 první básně a rok 1887 první prózy. V Telči si zvykl na škole i ve městě. Našel zde nové přátele, z nichž nejraději měl Františka Bauera a Matěje Lukšů, později ředitele měšťanské školy v posledním Březinově působišti učitelském.

Protože neměl peněžních prostředků na vysokoškolská studia, dal se na dráhu učitelskou, jako většina jeho spolužáků. Ředitel Mládek mu  hned po maturitě v roce 1887 opatřil učitelské místo na vesnici v Jinošově u Náměště nad Oslavou. Po roce  obdržel Březina lepší učitelské místo v Nové Říši, poblíž Telče. Rok strávený v Jinošově nezanechal v jeho životě význačnějších stop, ale dochází k jeho osamostatnění. V této době si dopisoval se svým spolužákem Bauerem. Dopisy jsou vydané Miloslavem Hýskem jako důležité dokumenty. Bývalou společnost spolužáků vystřídala v Jinošově nová známost. Devatenáctiletý učitel se zde setkal se vzdělanou, svéráznou ženou o osm let starší Annou Pammrovou. Přátelství s Annou vytrvalo i po odchodu z Jinošova. Psali si spolu až do jeho smrti. Též Jungmann po čtyři desetiletí si dopisoval se vzdáleným přítelem Markem. Tyto dvě rozsáhlé sbírky dopisů jsou nejcennějšími skvosty novodobé literatury české toho druhu. Korespondence Jungmannova je dokumentem dějin národního obrození a korespondence Březinova je neocenitelným dokumentem jeho osobního nazírání a vývoje.

Anna Pammrová byla jedinou osobou z tehdejších jeho přátel, které důvěřoval a proto se jediné svěřoval s nejdůvěrnějšími zprávami o sobě. V pozdějších letech nalezl takových přátel více, počínaje velikým  sochařem Františkem Bílkem. Dopisy s ním již nebyly tak obšírné, jako psával v mládí. Proto význam této prvé části korespondence s Pammrovou je u Březiny ojedinělý, stejně jako korespondence s Markem u Jungmanna.

Obě vázané sbírky jsou dodnes nedoceněny.

V Nové říši Březina působil třináct roků. Zde sepsal všech pět prvých knih svých básní a většinu své první knihy esejí. Jeho jméno zde získalo veliké slávy. Přesto se zde cítil velice osamocený. Žil ve veliké bídě. Jeho dobrodincem byl dr. Křivý. Za rok a půl po příchodu do Nové Říše mu zemřeli (v únoru 1890) skoro současně oba rodiče. Zdědil rodný dům s několika měrami polí, které ještě téhož roku prodal. Po odečtení dluhů mu zůstalo pět set zlatých. Od té doby ho s rodištěm nic nespojovalo, čistě jenom vzpomínky. Po celý další život se musel dokonce svému rodišti vyhýbat, protože známý jeho rodičů ho četnými dopisy vydíral. Tak Březina ve svých 21.letech zůstal úplně sám.

Začal se více vzdělávat. K jeho studiu mu přispívala i knihovna premonstrátského kláštera. Tato knihovna vznikla zakupováním knih ze zrušených klášterů i soukromých knihoven. Roku 1776 též byla zakoupena knihovna ze zrušené koleje jesuitské v Telči. Obsahovala asi dvacet tisíc svazků, mezi nimi bylo několik rukopisů, prvotisků a také veliká sbírka obrazů. Mezi nimi jsou díla Václava Škréty, Petra Brandla a umělců holandských. Důležité byly opisy cenných spisů. Roku 1454 počal opisovat jindřichohradecký písař Matěj Čapek rukopisnou knihu Tomáše ze Štítného, dopisoval ji r. 1492 Vávra z Jivjan, starý písař. Nejvíce proslul opisovač Oldřich Kříž (1405 – 1504). Jeho pamětní deska je vsazená nad vchodem do klášterního dvora. V Nové Říši vznikla hlavní část Březinova díla.

Nepřijal nabídky svého přítele Františka Bílka, aby se přestěhoval k němu. Roku 1901 se přestěhoval do Jaroměřic nad Rokytnou, kde prožil nejdelší období svého života. Jaroměřice nad Rokytnou je městečko v jihozápadní části Moravy, na pokraji Českomoravské vysočiny. V té době to bylo městečko s třemi tisíci obyvateli, v němž mezi jednopatrovými  a  přízemními  domky  vynikal    jedině   rozlehlý   zámek  hraběte Vrbny s krásným barokním kostelem a se sousoším sv. Trojice na větším ze dvou náměstí. Zde vyučoval na měšťanské škole chlapecké a v roce 1905 na škole dívčí. V roce 1906 si zlomil na náledí ruku. Napsal o tom: „Tajemná dobrota plná něhy láme naše ruce, aby se nemusela zlomit naše křídla“. V té době prožíval krizi, krátce potom napsal svou poslední báseň. Po prvním vydání Básnických spisů měl celoroční dovolenou. Od roku 1914 měl ve škole snížený úvazek, od roku 1918 dovolenou a roku 1925 odešel na odpočinek. S počátku považoval Jaroměřice za přechodní stanici. Po válce mu Růžena Svobodová nabízela knihovnictví při bývalém Národním shromáždění a brněnská universita profesuru, ale nic nepřijal.Neuposlechl také na konci života nabídky Demlovy, aby se přestěhoval do nového domu v Tasově. Sžil se se svým prostředím, vytvořil si svůj způsob života, vybojoval si svobodu slova i mlčení a změnu nepovažoval za nutnou.

V roce 1918 byl zvolen čestným doktorem České university Karlovy. K šedesátým narozeninám dostal státní cenu 100 000 Kč, kterou věnoval Svatoboru. Narozeniny vzpomněly Jaroměřice oslavou, sjelo se plno hostů, ale básník se skrýval v samotě u svého přítele Bílka. Po těžké zimě 1928 – 1929 se zhoršila básníkova srdeční choroba. Ani návštěva profesora L. Sylaby mu nepomohla. Březina zemřel v pondělí dopoledne 25. března 1929 ve věku 61. roků. Pochován byl na zelený čtvrtek do čestné hrobky s pomníkem od sochaře Bílka na jaroměřickém hřbitově, za účasti představitelů celého národa.

Básník se nikdy neoženil, ani neměl žádné potomky. Mylně se můžeme domnívat, že básník žil osamocen a vyhýbal se lidem. Družnost a láska k člověku, o nichž mluví známá monografie nikdy básníka neopustila. Rád se stýkal se svými přáteli. Byl vždy připraven s nimi hovořit o různých tématech z oboru vědy, filosofie a umění. Miloval lid prostý, pokorný i dětský. Napsal o něm: „Krásný je pracující lid, dobrý a  boží, a vněm jedině v něm spočívá naděje světa“. Pravidelně navštěvoval rodinu sochaře Františka Bílka v Praze i v Chýnově. Do Nové Říše rád jezdil k spřátelené rodině lesníka Otce, nejprve na samotu v Novém Hrádku, potom na samotu Magdalenu v lesích mezi Novou Říší a Krasonicemi. Do Telče jezdil za ředitelem Mládkem až do jeho smrti. V Jinošově  navštěvoval Demla a zde ho poutaly vzpomínky na první působiště učitelské a na setkání s největší přítelkyní Pammrovou. V posledních letech svého života hodně pobýval opět v domě Demlově, ale už v Tasově u Znojma. Okolí zde mu připomínalo rodný jihočeský domov. Odtud také navštívil na konci života svou přítelkyni Pammrovou, která v té době žila na lesní samotě u Žďárce. Také v Jaroměřicích ho navštěvovalo mnoho přátel. Přicházeli sem Chalupný, Bouška, Bílkovi, Deml, Florián, Šalda, Růžena Svobodová, Vrba, Durych, Medek, Kopta, Sedlák – Poutník, Klíma, Trnka, A.Novák, Hýsek, Záhoř, Staněk, Trčka, Ant.Veselý, Lešehrah, Portmon, Milén , lidé známí i neznámí. Přicházeli k němu i cizinci, Němci, Francouzi a po válce hlavně Rusové. Bylo patrné, že je mu potřebný styk s lidmi, kteří ho zbavovali samoty.

Otokar Březina napsal během svého života celkem šest básnických sbírek. Jejich názvy: Tajemné dálky, Svítání na západě, Větry od pólů, Stavitelé chrámu, Ruce a Země. Sbírka básní „Země“ je posledním Březinovým dílem básnickým, je psaná podle schématu 2+(3+3+3)+2, dvojdílný úvod a dvojdílný závěr. V úvodě se setkáváme s básníkem v závěru s člověkem. V úvodě stanoví Bůh básníkovi úkol, kde jako pták má létat duše do zahrad kosmických, ale z oblastí duchovních se má vždy vrátit k Zemi. Má-li čtenář porozumět básni z této sbírky „Zpívala“, musí pod její titul doplnit iniciály K.K. jako je má v Tajemných dálkách báseň „Vzpomínka“. Básník se tu poklonil ženě zemřelého přítele dr. K.Křivého. Řada motivů obráží prostředí hostinného domu a zahrady v Nové Říši. Závěrečná  báseň  „Žalm“  oslavuje  kovový  věk technický, dále vystihuje  bídu člověka, krutost i krásu země a zvláště hořkost smrti. Kdo se ponoří do díla básníkova, tak se podivuje, jak intenzivní byl jeho vnitřní život a jak prudký byl zdroj jeho básnické inspirace. Mohl mezi svým 24. a 38. rokem života napsat dílo, v němž se zrcadlí život i smrt, bolest i vítězství, smutek i krása země, hrůza i vznešenost démonické i božské podstaty bytí.

Příkladem je tato sloka básně:

V mé tělo pronikni a každý nerv a sval se

 z tajných zdrojů svých mi rozlej balzámem,

jak láva vytryskni a hoř a teč a pal

v rozkoší šílených vzplanutí neznámém,

až smolnou pochodní žádosti žhavý dech

na popel dohoří tajemným ohněm tvým,

tu dechni v čelo mé a usnouti mne nech

v sen věčný, poslední, z něhož se nevzbudím.

Dále napsal několik esejí. Jednotlivá díla Jsou:

Hudba pramenů, Jediné dílo, Nové eseje, Oslněné svobody,   

 Přítomnost,  Smysl boje a Zrcadlení v hloubce.

Závěr 

Ze všech velkých Čechů je Otokar Březina nejméně přístupný širším vrstvám. Zdá se, že jeho dílo bylo jen pro zasvěcené a je po té stránce pravým opakem populárnosti díla K.H.Borovského. Jeho velikost básnická i myšlenková jej činí jedním z představitelů národa. Březina byl mistrem českého slova. Jeho díla jsou přeložena do několika jazyků.

V roce 1913 bylo vydáno souborné studium poezie Březinovy vydáním pěti knih jeho veršů v jediném svazku nákladem spolku výtvarných umělců Mánes. Konečně se prolomily ledy neuznávání. Výtisky se rychle rozprodávaly. Již v roce 1916 byla kniha vydána po druhé, po roce 1920 po třetí, v roce 1926 po čtvrté a 1929 po páté. V této době se stala poesie Březinova velice hledanou četbou. Též v roce 1913 vyšla druhá sbírka překladů jeho básní, a  to v Lipsku. Byl vydáván v Čechách časopis „Přehled“, kde byly básníkovi díla publikovány. Po vypuknutí světové války bylo vydávání „Přehledu“ zastaveno. Naštěstí pro básníka již byla jeho díla natolik známá, že to neovlivnilo vydávání publikací. Jeho význam byl doma i za hranicemi upevněn.

 Je to básník z Vysočiny, našeho kraje, proto jsem si ho vybrala k sepsání této seminární práce.

Použité prameny a literatura

Památníková edice Činu svazek 5 vydaná v prosinci 1941:

STAVITEL CHRÁMU památník básníka a myslitele

O T O K A R A   B Ř E Z I N Y

......